Jak jsem se stala zdravotní sestrou

Jmenuji se Marie a je mi 37 let. Už pět let dělám své vysněné povolání zdravotní sestry. O dělání zdravotní sestry jsem snila už jako malá holka, ale osud prostě chtěl jinak. Výborně jsem se učila a rodiče i učitelé ve škole do mne šili, abych šla na Gymnázium a po něm rovnou na vysokou školu se zaměřením na medicínu. Prý se budu mít jako lékařka daleko lépe. Jenže vše dopadlo úplně jinak, sotva jsem odmaturovala, za pár měsíců jsem rodila první dceru a za dva roky po ní další.

Léta plynula a já se stala ženou v domácnosti. Bydlíme v prvním patře rodinného domu mých rodičů, nemusela jsem se tedy obávat, že bych neměla hlídání pro děti. Muž však říkal, že se práce shání těžko, abych zůstala doma a tady určitě budu více užitečná. Což o to, peníze vydělat uměl. Jezdil po stavbách a šikovní řemeslníci nikdy nemají o práci a příjem nouzi. Stále mne však neopouštěla touha léčit lidi, pomáhat jim v době, kdy jsou nemocní. Stále jsem  sledovala novinky ze světa medicíny. Teoreticky jsem ovládala spoustu léčebných postupů, zajímala se o nové léky, příznaky nemocí. Má touha se stát zdravotní sestru ve mně stále žila a já věřila, že bych mohla zvládnout aspoň nějakou rekvalifikaci. Zlom nastal v době, kdy už chodily obě dcery do školy. Stále více jsem si uvědomovala, že mají jiné zájmy, kamarádky a mámu už nebudou potřebovat nikdy tolik jako dříve. Svěřila jsem se matce, ale s její reakcí jsem počítala předem – prý snad nechci dělat poskoka za pár korun. Stejně jsem si postavila hlavu a nakonec mne i rodiče podporovali a nabídli se, že během studia a následně v praxi mohu počítat s jejich pomocí při hlídání dcer. Manžel moje rozhodnutí ocenil po svém: „Bezva, známá zdravotní sestra se vždycky hodí.“

Studium mi šlo celkem snadno. Praxe byla ze začátku trošku tvrdším oříškem, ale vše jsem zvládla a vydržela už několik let. S přijetím jsem problémy neměla, vždyť sami víte, že zdravotních sester je stále málo.